Témata

Vysidlování a osidlování pohraničí

V centru stojí sudetský dům, o nějž se dělí česká a německá rodina. Hlavním tématem tak může být právě vysidlování a osidlování pohraničí. Jeho součástí bylo bezpráví na německých rodinách (vyhánění z domů ještě v době, kdy k tomu neexistovaly právní podklady, znásilňování německých žen a bezdůvodné vraždění německého obyvatelstva, rozpínavý komunistický předseda NV (národního výboru)), slušní američtí vojáci, neslušní a nebezpeční ruští vojáci, slušní čeští obyvatelé, kteří touží začít nový život v pohraničí, i draví čeští obyvatelé, kteří hledají v pohraničí hlavně možnost rychlého obohacení se. V tomto ohledu působí obsah často až schematicky, možná jsem ale jen příliš kritická. Zajímavým aspektem je připomenutí, že byli sudetští Němci přesvědčeni, že až se doba trochu uklidní, tak se do svých domovů vrátí. Myslím, že tuto naději v sobě živila ještě druhá generace. Sama jsem zažila po revoluci v 90. letech Němce, kteří se vraceli na místa, odkud byli jejich předci vyhnáni, a vyhrožovali lidem, že si brzo jejich domy vezmou zpátky, protože to byly kdysi jejich domy.

Osobní statečnost

to je velké téma, v úvodu knihy se nabízí Františkův “statečný” čin, kdy s kamarády zmlátí na ulici bezbranného Němce jen proto, že je Němec a velmi se diví, že byli všichni za to gestapem zastřeleni, tato část mi vzala dech a skoro jsem knihu odložila, ale později se již autor dostává k jádru problému: každý normální člověk chce být slušným. Jenomže ta slušnost ve vyhrocených situacích nemusí stačit - Smolíkovi nemohou pomoct znásilňované sousedce, protože by se prostě nemohli postavit opilým ozbrojeným vojákům, nemohou pomoct Fuchsovým, protože jejich dům potřebují a “jinak to nejde”, jsou tu vnější okolnosti, které nemohou ovlivnit. Stejně tak Fuchsovi nemohli ovlivnit, že z jejich vesnice byli za války odváženi židovští spoluobčané. Obě rodiny mohly projevit více statečnosti - překročit hranice slušnosti - ale pak by se mohlo stát, že bychom už neměli co číst, mohli být za svou statečnost zabiti. Je pak ale možné vyčítat někomu, že byl jen slušný, nikoli statečný? Že nenašel sílu ohrozit vlastní život? Můžeme po někom chtít, aby se choval statečně, ne jen slušně?

Osobní zodpovědnost Němců za válečné zločiny

to je ožahavé téma knihy. Autor předkládá glasendorfské Němce jako oběti zvůle komunisty Tomečka, ale jedním dechem připomíná, že každý z nich se za války dopustil když ne přímo zločinu, tak alespoň zločin podpořil svým mlčením či nečinností - vražda českého četníka, aktivní vytváření seznamů židovských spoluobčanů, vyhánění českých starousedlíků. Není to příjemné počtení. Nikde ale autor neukáže prstem přímo, my nevíme, zda se těchto zločinů dopouštěli konkrétní jednotlivci či se jednalo o jakousi kolektivní činnost. Víme jen, že odpovědnost padá na všechny glasendorfské Němce, tedy i na Fuchsovy. A to se sami Fuchsovi přiznávají k věcem, které bychom jim asi uměli odpustit: úleva a štěstí po záboru Sudet, radost při oslavách vítězství německého wehrmachtu, vyvěšování vlajek a obrázků. Dále také vidíme, že musejí vnitřně bojovat s tím, že Češi/Židé jsou/nejsou méněcenné rasy, jak se dlouhá léta učili. Rozum říká, že jsou to lidé jako my, automatické myšlenky je ale zrazují, jsou to jen Češi, jen Židé. Javůrek tu postupuje zajímavým způsobem: naznačuje osobní zodpovědnost a současně ukazuje, jak snadno vznikne z drobností kolektivní vina.

České zločiny vůči německému obyvatelstvu

i když zločiny vůči německému obyvatelstvu přestaly být nejpozději v roce 1948 vyšetřovány, staly se a jejich novodobé odkrývání je správné. Některé knihy a filmy se natolik zaměřují na českou vinu, že zcela přehlížejí tu německou a vytvářejí tak pokřivený obraz zase na druhou stranu, zvlášť když zaměňují nenávist osobní s rasistickými pohnutkami. Javůrek postupuje jinak. Hlavní zápornou postavou je Tomeček, nepřekvapivě komunista, jeho motivace ke zločinu je ale zejména osobní. Nenávidí Němce proto, že jeho matku a jeho jako dítě opustil německý otec. Netrestá německé zločiny, ty vytahuje jen tehdy, kdy se mu to hodí k ospravedlnění poprav, pokud by se s Němci dohodl, vůbec by se jimi nezabýval. Okrádá Němce stejně jako Čechy. Jinak zde ale najdeme vše, co se bohužel mohlo odehrávat a také se na mnoha místech odehrávalo: nesmyslné popravy německého obyvatelstva za malicherná provinění, znásilňování, okrádání, humilizace (označení oblečení, často stříhání vlasů - ale to zde neuvidíme).

Snaha českých kolaborantů zahladit své zločiny

příkladem takového člověka je cikánská rodina Illéšova. Illéš byl za války kolaborant a do Sudet se jede schovat i se zlatem nakradeným na Němcích. Upřímně neumím si představit, že by cikánská rodina mohla přežít válku a ještě se na ní obohatit. Ale tady to tak je. Tomeček to ví a využívá Illéše na špinavou práci - vraždění. Opět velmi schematicky popisuje rodinu Illéšovu jako neuspořádanou, zničili dům, ve kterém žili, kradli slepice...

Rozpínavost komunistů po válce

když se František snaží učinit přítrž zločinům předsedy Tomečka, má smůlu. Tomeček je komunista a partyzán navíc, takže je téměř nedotknutelný, protože na všech vyšších místech již jsou komunisté a ti se z politických důvodů chrání mezi sebou.